HELIOGRAFIE, DAGUERROTYPIE
Heliografie (z řeckého helios – slunce, grafein – psát) je nejstarší způsob trvalého obrazového záznamu pomocí světla. Využívala vlastnosti přírodního asfaltu - (a v důsledku toho snížení rozpustnosti) působením světla. Po několikahodinové expozici se levandulovým olejem a petrolejem selektivně smyl obraz zastíněných míst. Nejstarší reprodukcí byla kopie papeže Pia VII., která však vzala za své již za vynálezcova života.
Tuto techniku vymysleli bratři Niépceové, ale o její zdokonalení se zasadil především J. N. Niépce. J. N. Niépce hledal možnost vzhledem ke svému nedostatečnému kreslířskému talentu najít novou metodu, jak zaznamenat zobrazení přírody. Pokoušel se dosáhnout citlivosti na světlo litografických kamenů a v nich ustálit obrazy jím sestavené camery obscury. Když se kameny ukázaly jako nevhodné, experimentoval s jinými nosiči, jako například kovovými a nakonec skleněnými deskami, které potřel na světlo citlivou vrstvou asfaltu. Na nich ustálený obraz měl být vyleptán a pak otiskem rozmnožen na papír. Tyto pokusy selhaly, protože obraz nevydržel leptání.
Niépcem vyvinutá heliografie byla přesto základem mnohých později rozšířených fotomechanických metod, přičemž asfaltový model sloužil jako podklad pro leptání zinkových nebo cínových desek, z nichž bylo po odbarvení možno tisknout. Sice v roce 1822 s dobou osvitu téměř jeden den už dosáhl přímou kopii jedné mědirytiny na skleněné desce potřené asfaltem, ale ještě neuměl obraz ustálit. První důkaz tohoto důležitého objevu o několik let později upadl na podlahu a rozbil se.
Niépce hledal zjednodušení, a v roce 1826 nebo 1827 se mu podařil první snímek, jenž si zaslouží název FOTOGRAFIE. Získal u pařížského optika Chevaliera odborně zhotovenou cameru obscuru a cínové desky. Povrch těchto desek považoval za vhodnější. Kameru postavil do okna svého venkovského domu a osvěcoval desky asi 8 hodin. Ty nejdříve upravil tak, aby byly citlivé na světlo, a získal díky po tu dobu putujícím stínům neostrý, ale úplný snímek dvora svého rodinného sídla Le Gras v Chalon-sur-Saône. Vyvolaný byl levandulovým olejem, který části asfaltu nevytvrzené světlem od desky oddělil. Prostřednictvím optika Chevaliera zjistili Daguerre a Niépce na přelomu roku 1825 a 1826, že oba pracují na podobném problému. Poté, co se Niépce marně pokoušel o předložení svých postupů v Royal Society of Science, došlo k jejich prvnímu setkání, neboť Niépce hledal partnera k vylepšení svých metod heliografie. Když nakonec Niépce v roce 1833 stranou zájmu veřejnosti zemřel, spotřebovaly jeho pokusy, přesto že vynalezl irisovou clonu (podle potřeby se měnící otvor objektivu), celé jeho jmění. Oproti tomu Daguerre, který by pravděpodobně nemohl bez Niépceovy přípravy své metody zdokonalit, získal celosvětové uznání.
L. J. M. Daguerre, scénograf, úspěšný obchodník, zkoušel už od roku 1824 pomocí látek citlivých na světlo zaznamenat obrazy camery obscury. Až do smlouvy s Niépcem byly jeho pokusy nemnoho úspěšné. Teprve tato spolupráce ho podnítila k pokračování a hledání vhodnějších látek citlivých na světlo. Pravděpodobně náhodou objevil, bez znalosti Davysových vědeckých výsledků, citlivost jodidu stříbrného na světlo. O tom informoval v roce 1831 Niépce. Ale nejdůležitější krok se mu podařil teprve v roce 1837.
Zvládl vyvolat skrytý, trvalý, ale ještě neviditelný obraz na desce s jodidem stříbrným jedovatými rtuťovými výpary. Tento obraz zpočátku ustaloval roztokem kuchyňské soli, později sirnatanem sodným, který mu doporučil Herschel. Tím, že Daguerre jako podklad používal postříbřené měděné desky, byl každý snímek unikátem a ještě k tomu zrcadlově obrácený. Rozmnožovat tyto snímky ještě nebylo možné. Každý stříbrný lesklý snímek, na kterém byla jemná kresba neobyčejné ostrosti, se musel uchovávat zarámovaný do skla.
V roce 1837 byl pořízen první dochovaný snímek: zátiší se sádrovými odlitky. Praktickému využití heliografie tedy nestálo už nic v cestě. Horlivě a s vyhraněným smyslem pro obchod se Daguerre pustil do rozšiřování svého vynálezu. Ne bez zahrnutí silných nacionálních emocí do plánu, jímž ho chtěl zpeněžit. Skutečnost, že nyní bylo možno skrytý obraz vyvolat a dobu osvitu zkrátit z hodin na minuty, zaujala fyzika a poslance F. Aragoa, který měl v této době velký vliv ve francouzské politice. Daguerre mu svou metodu předvedl. 7. ledna 1839 informoval Arago Akademii věd o tomto objevu a doporučil její zakoupení. Když se francouzský stát po pozitivním posudku, rozhodl pro zakoupení vynálezu, byla I. Niépcovi, který jako dědic vstoupil do smlouvy o spoluautorství a Daguerrovi přisouzena doživotní renta.
A ačkoli smlouva stanovovala, že objev má nést jméno obou, připravil Daguerre šikovně zemřelého J. N. Niépce o jeho posmrtnou slávu. Přiměl I. Niépce ke změně smlouvy a pak mohl tuto metodu pojmenovat jen po sobě.
Když byly 19. srpna roku 1839 zveřejněny detaily vynálezu, aby byly odevzdány jako dárek francouzského národa celému světu, nemohla být tato senzace větší. Daguerre si však nechal svou metodu ještě šest dní předtím patentovat v Anglii a tím sobě a svému švagrovi A. Girouxovi zajistil exkluzivní právo na konstrukci a prodej svého přístroje „le Daguerrotype“ (DAGUERROTYP).
J. N. Niépce, Pohled z okna jeho pracovny v Maison du Gras, okolo roku 1826. Tato první 16,5 x 21 cm velká fotografie vnikla na cínové desce potažené vrstvou asfaltu s dobou osvitu přes 8 hodin. Dlouho byla považována za nezvěstnou a teprve v roce 1952 byla v Anglii znovu objevena.
L. J. M. Daguerre, Pohled na Boulevad du Temple, Paříž, daguerrotypie, okolo roku 1839. Kvůli dlouhé době snímání tohoto velmi raného obrazu zmizela ze snímku doprava v pohybu a jinak ostrá scéna z ulice působí až na několik siluet téměř liduprázdně. Tuto daguerrotypii daroval sám Daguerre bavorskému králi.
Kamera pro daguerrotypii vyrobená Daguerrovým švagrem Alphonsem Girouxem. Originální modely kamer byly opatřeny pečetí se jménem Giroux a Daguerrovým podpisem. Byla to první sériově vyráběná kamera.