DIGITÁLNÍ FOTOGRAFIE
Digitální fotografie je typ fotografie, která používá digitální technologii pro zhotovení digitálních obrazů předmětů. Na rozdíl od klasické fotografie, používá elektronické zařízení na záznam obrázků v binární formě. To umožňuje jejich zobrazení, uložení, tisk, úpravu, přenášení a archivaci na osobních počítačích bez chemického procesu.
HISTORIE DIGITÁLNÍ FOTOGRAFIE
Píše se rok 1981 a na svět přichází první fotoaparát bez filmu, který má na místě filmu destičku o rozměru 10.1x12.1 mm, na níž je umístěno 280.000 miniaturních fototranzistorů v matici 570 x 490. O tento převrat ve fototechnice se postarala firma Sony, a fotoaparát se jmenoval Mavica. Jednalo se o zrcadlovku s pevným zrcadlem, bez závěrky - expozice se prováděla elektronicky. Uvedený snímací prvek s fototranzistory snímal světlo s posunem náboje, a byl proto pojmenován "Charge Coupled Device", tedy ve zkratce CCD. Fotoaparát pořizoval buď pohyblivý záznam na magnetickou audiokazetu v připojeném magnetofonu přes adaptér, nebo fotografie na magnetický disk o průměru 50 mm v kazetě 60x56x3 mm vložené ve fotoaparátu, nazvané Mavipack, jejíž kapacita byla 50 snímků, a která byla již vyjímatelná. Vzhledem k rychlosti disku bylo možné pořídit i sérii 10 snímků rychlostí 60 snímků/sek.
Tak vznikla naprosto odlišná technologie snímání a záznamu obrazu, která již dnes ve skutečnosti není obrazem, ale nespočetným množstvím jedniček a nul ( binární kód ), které adresují jednotlivé body, z nichž se skládá obraz, a určují vlastnosti těchto budů ( pixelů ), a chemické laborování takto mění na binární matematiku. Tak bylo nastartováno nové období fotografie, které dnes umožní z připojeného fotoaparátu k tiskárně hned získat fotografii bez máčení rukou v chemikáliích a za plného osvětlení. A o čem se dávným fotografům nesnilo ani v těch nejdivočejších snech je to, že díky této technologii je dnes možné po zmáčknutí spouště a připojení fotoaparátu k telefonní lince přes počítač do několika minut tisknout fotografii na opačné straně Zeměkoule.
PRINCIP DIGITÁLNÍ FOTOGRAFIE
U obvyklého fotoaparátu světlo prochází čočkou, dopadá na film, a tak se vytvářejí obrázky. Na film je nanesena vrstva světlo-citlivých chemikálií, a kdykoli dopadne na tuto vrstvu světlo, dojde k chemické reakci a zaznamenání obrazu. Při vyvolání filmu se působením dalších chemikálií vytvoří fotografie.
Digitální fotoaparáty také používají světla pro tvorbu obrázků, ale místo na film tyto fotoaparáty zaznamenávají obrázky pomocí paprsku dopadajícího na světlo-citlivé počítačové čipy. V součastné době se používají dva typy těchto čipů:CCD, což je zkratka pro zařízení s nábojovou vazbou (Charge Coupled Device), a CMOS, což je zase zkratka pro technologii polovodičů s vrstvou kysličníku křemíku (Complementary Metal Oxide Semiconductor). I když se čip CCD a CMOS podstatně liší, oba prvky slouží stejnému účelu. Když na ně dopadne světelný paprsek, emitují elektrický výboj, který se uvnitř fotoaparátu procesorem vyhodnocuje a převádí na data digitálního obrázku. Čím více světla, tím je výboj silnější. Poté, co se elektrické impulsy převedou na obrázková data, se tato data uloží do paměti přístroje. Jako paměť může sloužit čip vestavěný do fotoaparátu či vyjímatelná paměťová karta nebo disk. Chceme-li následně pracovat s pořízenými obrázky, stačí je převést z paměti do počítače. Některé fotoaparáty nabízejí možnost přenosu na televizní obrazovku nebo do tiskárny, takže si je můžeme prohlédnout či vytisknout, aniž bychom museli používat počítač.
Obdobně jako klasické fotoaparáty, tak i digitální přístroje vytvářejí obrázky vyhodnocením množství světla a tmy fotografovaného objektu. Ale jak vlastně fotoaparát převádí tyto údaje o jasu na barvy, které vidíme na konečném obrázku? Ukazuje se, že digitální technologie funguje stejně jako lidské oko. Chceme-li pochopit, jak digitální fotoaparáty a naše oči vnímají barvu, musíme se nejdříve dovědět, že světlo lze rozdělit na tři základní barvy: červenou, zelenou a modrou. Uvnitř oka máme tři receptory odpovídající těmto barvám. Každý receptor tak měří jas světla určité barvy. Červený receptor zaznamenává množství červeného světla, zelený receptor zaznamenává množství zeleného světla a modrý receptor zaznamenává množství modrého světla. Mozek pak kombinuje údaje z těchto tří receptorů do jednoho mnohobarevného obrázku v naší hlavě.