CAMERA OBSCURA 

Princip temné komory, camery obscury, patří k nejstarším poznatkům prehistorie fotografie. Znalost toho, že světelné paprsky, které dopadají zvenčí malým otvorem do zcela zatemněné místnosti, ukazují na protější stěně této místnosti zřetelně zcela všechno, co se nachází venku, měl už Aristoteles, stejně jako arabský učenec Abu Ali Al-Hasen nebo středověký dominikánský mnich a učenec Magnus.

Camera obscura je v principu schránka (třeba i velikosti místnosti) s otvorem v jedné stěně. Světlo z vnější scény po průchodu otvorem a dopadne na konkrétní místo na protější stěně. Promítalo-li se na papír, mohl malíř obraz jednoduše obkreslit. Výhodou této techniky bylo zachování perspektivy a tím větší realističnost výsledného obrazu.

S popsaným jednoduchým aparátem byl promítaný obraz vždy menší než ve skutečnosti a převrácený. V 18. století byla používána konstrukce se zrcadlem, která obraz promítala na průsvitný papír položený na skleněné desce na vrchu skříňky.

Se zmenšujícím se otvorem je promítaný obraz ostřejší, ale zároveň se snižuje jeho jas. Je-li otvor příliš malý, ostrost se opět začne zhoršovat vlivem difrakce. Pozdější camery obscury používaly místo otvorů objektivy, umožňující větší průměr při zachování ostrosti obrazu.

Camera obscura byla, jak je patrné z vyobrazení „tmavé komory“ od A. Kirchera z roku 1646 původně přenosná, světlotěsná kabina, ve které se kreslíř mohl volně pohybovat a kopírovat promítané obrazy.

Do camery obscury byla zpravidla zabudovaná matovaná skleněná deska, která sloužila jako plocha na kreslení. Kreslilo se na průsvitný papír. Čočkou (B) se zachycený obraz promítal přes zrcadlo (M), které ho obracelo, na kreslící plochu (N) a tam se snímal.