SUCHÝ ŽELATINOVÝ PROCES
Naštěstí netrvalo dlouho a nepohodlnou situaci vyřešil nový vynález bromostříbrné negativy (1871), kterým se také říká ,,suchý proces“. Začátky suchého procesu byly ale komplikované a trvalo celkem dlouho, než si na ně lidé zvykli a než nahradily kolodiový proces. Jejich nezpochybnitelnou výhodou bylo, že fotografie zhotovené touto technikou se jako první daly průmyslově vyrábět a uschovat k pozdějšímu využití.
Z druhé stránky, alespoň v počátku, se tento vynález potýkal s problémem malé citlivosti a většího zrna, takže z hlediska jasnosti a kvality obrázku se zdály být lepší fotografie zhotovené kolodiovým procesem. Samozřejmě použití bromostříbrné techniky bylo sice jednodušší, ale spousta fotografů dávala logicky raději přednost kvalitě a vzhledu snímku než pracnosti. Nicméně na vynálezu se i nadále pracovalo a netrvalo dlouho a jeho kvalita se výrazně zlepšila, až na konec byla tato technika skutečně upřednostňována všemi. Těžko označit vynálezce suchého procesu.
Vzhledem k tomu, že tato technika se časem vyvíjela, podílela se na ni řada badatelů. Jako základ lze považovat objev bromidu stříbrného Talbotem už v roce 1826. To samotné by ale na vznik suchého procesu nestačilo.
Vynález se posunul dopředu v 1864, kdy Sayce a Bolton začali používat želatinové a kolodiové emulse spolu s bromidem stříbrným. To ještě ale stále ke vzniku nové techniky nestačilo.
Takovým největším průkopníkem v této oblasti byl anglický lékař Richard Leach Maddox, který s prvními pokusy začal v roce 1871. Začal využívat pro fotografie bromostříbrné desky se želatinovou vrstvou. Tento okamžik lze již považovat za období vynálezu opravdového suchého procesu. Ale jak jsem již bylo uvedeno, byl to teprve začátek cesty, vynález se musel po několik let ještě zdokonalovat. Až v letech 1878-1879 se začaly konečně touto technikou vyrábět fotografie průmyslově. Ironií, že bromostříbrné desky se používají ještě dodnes, samozřejmě v mnohem vylepšené formě. Ještě dnes patří k nejlepším „negativním“ materiálům.