TALBOTYPIE, CALOTYPIE
O senzačním objevu daguerrotypie se krátce po prvním tiskovém zveřejnění v únoru roku 1839 dozvěděl také anglický konkurent W. H. Talbot. Velmi se ho to dotklo, zabýval se pokusy osvítit citlivý papír už od roku 1834. Přes počáteční úspěchy pozastavil tyto experimenty ve prospěch jiných prací. Talbot patřil k univerzálním zámožným učencům 19. století. Svůj objev nové fotografické metody učinil téměř náhodou, vyplýval i z jeho kreslířské neschopnosti. Právě tento chybějící talent ho přivedl na správnou stopu. V roce 1833 ztroskotaly jeho pokusy věrně reprodukovat vjemy z přírody zachycené u jezera pomocí kreslířských přístrojů. Tak přišel v roce 1834 na myšlenku předměty, především listy rostlin napuštěné dusičnanem stříbrným roztoku nitridu stříbra, položit na papír a pak je vystavit slunečnímu záření.
Papír se všude tam, kde nebyl pokrytý předměty, zabarvil dohněda. Předměty se zobrazovaly jako světlé stíny. Tyto fotogenetické kresby na závěr ustaloval roztokem kuchyňské soli. Nejstarší dochovaný negativ vznikl tímto způsobem v srpnu 1835. Jeho původním záměrem bylo ale ustálení obrázků camery obscury. A protože neměl žádný vhodný přístroj, nechal si u vesnického truhláře zhotovit osm centimetrů velké kamery, které vybavil jednou čočkou. Jeho žena těmto roztomilým skříňkám k zachycení světla říkala „pasti na myši“. Umístil tyto „mouse traps“ okolo svého domu a čekal jednu až dvě hodiny, až se na navlhčeném papíru objevily nejrůznější záběry domu. Tyto negativní záběry byly podkladem pro všechny pozdější negativně-pozitivní fotografie a tvořily základ reprodukovatelnosti.
Teprve po oznámení Daguerrova vynálezu pokračoval W. H. F. Talbot dále na svém. A protože ještě nikdy nezveřejnil své poznatky, rozhodl se jednat a přihlásit se, leč marně, o svá přednostní práva.
V roce 1840 našel vhodnou látku ke zcitlivění fotopapíru a snížil dobu osvitu z 60 minut na sekundy. Pomocí včelího vosku zprůsvitnil papírový negativ vyvolaný v roztoku kyseliny galové a dusičnanu stříbrného, položil ho na list papíru potažený vrstvou stříbrné soli a docílil tak pozitivní kontaktní kopie, solný tisk.
Dal své metodě jméno calotypie a získal na ni v roce 1841 patent, jehož použití reguloval přísnými pravidly. Tím však zabránil rozšíření své metody, která později byla nazývána také talbotypie. Talbot, kterému v tomto soupeření s Daguerrem bylo upřeno zaslouženého uznání, cestoval v následující době Evropou, aby svou metodu zveřejnil. Svým bádáním fotografii umožnil stát se masovým médiem a daleko dopředu předvídal její vývoj. Jím vyvinuté základy světelné sazby a fotografování s bleskem, stejně jako přenosný fotoaparát, dokládají jeho prozíravost. Jako první zařadil ve svém díle The Pencil of Nature vycházejícím v letech 1844 až 1846 fotografie do knihy a tím prakticky využil reprodukovatelnosti svých calotypů. Talbotova metoda přinesla budoucnosti snímání na papír, výrobu pozitivu z negativu a neomezené kopírování. Nevýhoda oproti daguerrotypii byla spíše estetická.
Ale stříbrně se lesknoucí daguerrotypie zapůsobily na současníky takovým způsobem, že všechny možnosti souběžně existující papírové fotografie byly v následujících letech opomíjeny.
W. H. F. Talbot, Otevřené dveře, kopie na papíře natřeném slabým roztokem soli z calotypického negativu, 1843.
W. H. Talbot Fotogenetická kresba, okolo roku 1838 – 1840. Své první fotografické experimenty dělal Talbot mimo jiné s rostlinami, které položil na fotopapír vlastní výroby. Dnes se těmto obrazům zhotoveným bez kamery říká fotogram.